Svatý Ludvík IX.

 

Narodil se 25. 4. 1215 v Poissy jako syn francouzského krále Ludvíka VIII. a Blanky Kastilské. Tato františkánská terciářka, přestože ho vroucně milovala, už v dětství mu opakovala, že než zraněného těžkým hříchem, raději by ho viděla mrtvého. Říká se však o něm, že svou zbožnost i se sestrou Izabelou zdědili po babičce Izabele z Hainautu.

V roce 1226 dvanáctiletému Ludvíkovi zemřel otec a on se stal králem, i když za něj do plnoletosti vládla energická matka Blanka. V roce 1234 se Ludvík oženil s Markétou Provensálskou, s níž měl později 11 dětí.

 

Ludvíkova cesta ke svatosti začínala jeho vlastní sebevýchovou. Byl prý živé a prudké povahy, kterou se však naučil ovládat tak, že zůstával v jednání s druhými klidný i když ho něco pobouřilo. S každým jednal laskavě a velmi uctivě a každého vyslechl i když věděl, že nemluví pravdu. Dokázal snad i vyzařovat klid a dosáhl toho praktickými prostředky. V postní dny přijímal jen chléb a vodu s přídavkem zeleniny, denně byl přítomný na mši svaté a po ní konal dlouhé díkučinění. Každý pátek chodil ke zpovědi a po vyznání chyb se prý dával bičovat. Na prsou nosil asketické spodní prádlo, aby si stále připomínal potřebu pokání. Nelze však přehlédnout názor, že vlastní askezi se snažil dobře tajit a mnohé výroky o ní mohou být legendárního rázu. V noci vstával k modlitbě s kněžími a modlil se breviář. Jeho spravedlnost vyrůstala z lásky, která převládala i v jeho víře a naději.

Dvořané mu vytýkali, že pro svou zbožnost ztrácí mnoho času. Ludvík na to řekl: "Divní lidé. Pokládají za zlé, když se modlím, ale kdybych celé dny a noci s nimi hodoval, hrál a jezdil na hony, tak by mi maření času nevytýkali."

Jindy podnět k náboženské diskusi zavdala přítomnost malomocného v okolí. Ludvík se zeptal dvořanů: "Co byste si vybrali raději: mít na duši těžký hřích, nebo na těle malomocenství?" a od dvořanů zaznělo jednoznačné rozhodnutí: "Raději 30 smrtelných hříchů než mít malomocenství!" "Nevíte, co mluvíte. Hříchu se máme bát víc než jakéhokoli zla ve světě.." odvětil král.

 

Ludvík IX. byl vynikajícím panovníkem. Po převzetí vlády se nejprve snažil napravit vnitřní poměry ve Francii i vztahy k okolním zemím, s nimiž jeho předchůdci nebyli zadobře. Přesto se v r. 1242 musel pustit do boje, v němž porazil Angličany, kteří se spojili s odbojnou šlechtou v jeho zemi. I po vítězství u Charentonu přetrvávaly nároky anglického krále na část francouzského území. Ludvík IX. upřednostnil smírné řešení a 28. 5. 1258 podepsal s anglickým králem smlouvu, v níž mu ponechal Normandii, Maine, Touraine a Poitou jako léno a Jindřich III. mu podepsal vazalskou přísahu za Akvitánii a Gaskoňsko. Tím byl uzavřen mír s anglickými Plantagenety a upevněné francouzské království nabylo na významu. Ludvík IX. velmi dbal o to, aby jeho královské úřady jednaly spravedlivě, aby soudnictví bylo nestranné a jím sestavený pařížský parlament byl nezávislou soudní i odvolávací institucí. Udělal prospěšné zásahy v administrativě, významné reformy i hospodářské a mezinárodní dohody. Tím vším dosáhla Francie předního mocenského postavení v Evropě.

 

Moudrost si vyprošoval u Boha a proto jeho činy byly ve prospěch lidu a přinášely i morální povznesení autorit. Zvláštní pozornost věnoval chudým. Zakládal nemocnice, podporoval pařížskou universitu i žebravé řády. Sám se stal františkánským terciářem. Dal vybudovat cisterciácké opatství Royaumont, které rád navštěvoval a dokonce zde i obsluhoval mnichy u stolu. U Ludvíka vidíme spojitost modlitby a dobra. Podle všeho je zřejmé, že se za něj již na začátku jeho vývoje modlila babička. Doprovázen modlitbami druhých se dopracoval k životu postavenému na modlitbě a ke konání dobra. To podněcovalo druhé k dalším modlitbám.

 

Ludvík IX. byl přítelem mírových řešení i za cenu ústupků. Měl však v sobě "rytířskou krev", viděl-li potřebu uhájit zájmy země a to nejen své vlasti. Nezůstal proto lhostejný k osudu Svaté země, která byla obsazena muslimskými Araby. Zhoršení nastalo pozdějším obsazením divokými tureckými kmeny. To vyvolalo podnikání "Křižáckých výprav" na osvobození Svaté země. V r. 1099 první výprava dosáhla osvobození Palestiny, ale za necelých 90 let měli muslimové Jeruzalém opět ve svých rukou. Až v r. 1229 ho křesťanům vydobyl císař Fridrich II, ale po 15 letech se Jeruzalém zase octl v rukou muslimského vojska. Z podnětu papeže Inocence IV. král Ludvík IX. připravil k roku 1248 vyplutí francouzského vojska z přístavu Aigues-Mortes. Přezimovalo na Kypru a zamířilo do Egypta, v němž sídlil sultán, hlavní organizátor okupace Palestiny. Ludvík IX. měl v plánu vojenskou silou jej přimět k tomu, aby přenechal Svatou zem zpět křesťanům.

Ludvíkova vojska se zmocnila přístavu Damiette, ale při dalším postupu na Káhiru utrpěla porážku. Ludvík IX. se dokonce dostal do muslimského zajetí a jeho osvobození stálo značné výkupné. Pak ještě se zbytkem armády připlul k palestinskému přístavu Akky (Acri) s nadějí na diplomatické jednání, které však nemělo úspěch. Za pobytu v Palestině opevnil pobřežní křesťanská města: Cesareji, Sidon a Akon a obnovil tvrz v Joppe. Vykupoval zajaté křesťany a obrátil i některé mohamedány na křesťanskou víru.

 

V té době zemřela jeho matka, královna Blanka a tato zpráva i potřeba řešení státních záležitostí ho přiměly Ludvíka k návratu. Z výpravy si odvážel část trnové koruny i svatého kříže a pro tyto ostatky nechal v Paříži vystavět tzv, Svatou kapli. Ve Francii pokračoval v budování chrámů, klášterů i škol.

Než uplynulo 13 let, egyptský sultán Bibar porazil arménce, dobyl Césareji a obsadil Joppe i Antiochii. Papež Klement IV., z obav o vyhlazení křesťanů v Palestině, vyzýval k novému, již 8. křižáckému tažení. Na jeho hlas reagoval opět Ludvík i přes minulý neúspěch a skutečnost, že se k francouzskému tažení jiné země nechtěly připojit. Znovu vyplul r. 1270 i se třemi syny a nejstarší dcerou. Dne 17. 7. přistáli u Tunisu a dobyli hrad Kartago. Ludvíkův bratr Karel z Anjou, panující v Neapoli, se sice nechtěl zúčastnit, ale nakonec pomoc přislíbil. Zatímco na něj Ludvík v Kartagu čekal, v africkém vedru s nedostatkem vody se začal šířit mor. Tomu podlehla asi polovina vojska, včetně králova syna Jana Tristana. Onemocněl i Ludvík IX. a na znamení kajícnosti se dal uložit na popel, na němž objímaje kříž skonal. Záhy dorazil se svým vojskem Karel z Anjou. Pomohl jen porazit saracény v Tunisu, kteří po Ludvíkově smrti znovu zaútočili. S mrtvým Ludvíkem IX. se výprava vrátila do Paříže a byl pohřben v opatství St. Denis (sv. Diviše). Jeho srdce bylo uloženo v opatství Monreale u Palermy Karlem z Anjou. Dvě částky z ostatků (prst a zub) jsou od r. 1355 díky Karlu IV. také ve svatovítské katedrále v Praze.

V roce 1297 byl papežem Bonifácem VIII. prohlášen za svatého.

 

Sv. Ludvík IX. je patronem

Berlína, Mnichova, Saarbrückenu, Saarlouis, Paříže, Poissy a všech míst ve Francii, která nesou jméno Louis; poutníků, cestujících, obchodníků, stavebních dělníků, zedníků, štukatérů, tesařů, kameníků, natěračů, tapetářů, tkalců, tiskařů a knihařů, rybářů, pekařů, pláteníků, klenotníků; vzýván proti slepotě, ohluchnutí i moru

 

Jeho atributy jsou

hřeby, hůl s křížem, královské odznaky, meč, trnová koruna, (někde i bič a kniha)