Svatá Klára

Svatá Klára se zřekla vznešeného domova, aby celým srdcem přilnula k chudému Kristu. Její příklad již 800 let inspiruje věřící po celém světě. 

 

Klára se narodila v roce 1193/94 ve šlechtické rodině v Assisi. Během dospívání odmítla nabídku k sňatku; namísto toho ve svém srdci postupně objevila jiné povolání: následovat chudého Krista tak, jak to o několik let dříve udělal svatý František. 

 

V noci na Květnou neděli roku 1211 nebo 1212 utíká z rodného domu do nedalekého kostela Panny Marie Andělské. Zde se zasvěcuje Bohu: František se svými bratry jí stříhá vlasy a obléká do kajícího hábitu. 

Právě ostříhané vlasy, které jsou znamením zasvěcení se Bohu, a přimknutí se k oltáři následně Kláru ochrání před příbuznými, již se jí snaží při dramatické scéně přivést domů.

František svěřuje mladou ženu dvěma benediktinským klášterům poblíž Assisi. Nakonec žije Klára u kostelíka San Damiano, který František vlastnoručně opravil a kde k němu promluvil Kristus z kříže.

Postupně se ke Kláře přidávají její sestry Anežka a Beatrix a mnoho jiných žen, včetně matky Ortolany. Vzniká tak řád “chudých paní”, později známých jako klarisky. Svůj život zcela zasvěcují modlitbě a službě.    

 

Jejich cíl je jediný, jak bude později zapsáno v řeholi: “Způsob života Chudých sester, jehož původcem je svatý František je tento: Zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě.” 

Klára své srdce i mysl upíná k chudému Kristu. Objevuje totiž “nevýslovnou lásku Syna Nejvyššího, který se stal maličkým, narodil se chudý, žil mezi lidmi chudý a zemřel na kříži, aby nám ukázal svou lásku a obohatil nás svou chudobou.” 

Chudoba zároveň vytváří jejím v srdci prostor pro Boží dary, místo pro přijetí “toho, jehož nemůže obsáhnout nebe ani země”. Chudoba vede ke svobodě, kterou Klára popisuje slovy: “Utíkej rychlým během, lehkým krokem, bez klopýtání, aby ani tvé kroky nezvedly prach, jdi v důvěře a radosti po cestě štěstí.” (2. dopis Anežce České)

Světice pro svůj klášter žádá od papeže tzv. privilegium chudoby. Zatímco dosavadní kláštery vlastnily majetky, z jejichž výnosů mnišky žily, Klára se svými sestrami nechce vlastnit nic. Spoléhá se výhradně na vlastní práci a Boží prozřetelnost.

 

U kostela San Damiano žije Klára 42 let, z toho téměř 30 let nemocná, většinou připoutaná na lůžko. To jí však nebrání v modlitbě. V roce 1252 se nemůže zúčastnit vánoční mše svaté. Přesto však ve své cele slyší zpěvy a vidí jesličky, jakoby sama stála v kostele. Díky tomuto zázraku ji papež Pius XII. volí za patronku televize.

Světice se vyznačovala velkou úctou k eucharistii. Ačkoliv byla sama chudá, vyráběla luxusní hedvábné schránky pro Tělo Páně, které posílala do okolních kostelů. Když pak bylo dvakrát město Assisi ohroženo vojsky, Klára byla přinesena ke zdem města s nádobou s Nejsvětější svátostí. Podle svatopisců se armády daly na útěk. 

Klára umírá 11. srpna 1253. Jen o den dříve papež schválil její novou řeholi a osobně ji světici doručil. Klára se ve smrti navždy spojuje s nebeským Ženichem, o němž napsala Anežce České: “Jsi opravdu šťastná! Bylo ti dovoleno se účastnit této svaté hostiny, abys mohla přilnout celým svým srdcem k Tomu, jehož krásu neúnavně obdivují blažené zástupy v nebi. Jeho láska dává štěstí, nazírání na něho občerstvuje, dobrota naplňuje.” (4. list sv. Anežce České)